Login:
Heslo:
 
Reklama: Wifi Analyzer Užitečná aplikace pro Androida
Hic Sunt Dracones - Petr Procházka
Hledat
Navigace: Hic Sunt Dracones > Ukázky > Zlopoustevník Šáchor - ukázka

Zlopoustevník Šáchor - ukázka

Kapitola třináctá

o velkém čarování

Na nejvyšší míru rozčilený Pán blesků Prásk rázoval sem tam po prostorné komnatě, ve které byl zavřený spolu s ostatními čaroději, Karolínou a Jakubem.

„Prý v zájmu naší bezpečnosti a v zájmu bezpečnosti Drakonie!“ prskal rozhořčeně. „Jako bychom byli nějaké onuce a ne proslulá Rada tří!“

„Uklidněte se, kolego,“ snažil se ho uchlácholit Bríza sedící na schůdcích vedoucích ke dveřím. „Situace je složitá a císař zkrátka musí jednat tak, aby ochránil nás i svoje poddané!“

„A proto nás tu nechal zamknout zvenčí!“ vybuchl Prásk a špičky prstů mu nebezpečně jiskřily. „Mně se zdá, že si otevřu raz dva!“

„A kolik že to bylo lodí, které sem míří?“ optal se zvědavě Kráp. „To ale musí být pořádné loďstvo, když z něj mají i draci takový strach.“

„Jedna!“ přeskočil Pánovi blesků hlas do fistule. „Jedna a oni místo toho, aby ji prostě potopili, dělají s tím takové štráchy!“

 

„A já vám říkám, že cestu pro ně připravili ti dva! Odkud by se jinak dozvěděli, kde mají Ostrov hledat?“ vykřikl Sopouch a klenba trůnního sálu vrátila jeho slova jako ozvěnu.

„Za Jakuba a Karolínu ručím, oni žádní zrádci nejsou!“ obořil se na něj Firfix. „A podobná obvinění si příště dobře rozmyslete, protože takový rádce bez rozmyslu není císaři zapotřebí!“

Mezi draky v Nejvyšší radě to po jeho slovech zašumělo. Bylo zřejmé, že většina jejích členů stojí spíš za Sopouchem.

„Vám to nepřipadá zvláštní, že první loď, která sem za celá ta staletí připlouvá, se objeví zrovna v době, kdy jsme zrovna tak poprvé pozvali na naše slavnosti lidi? Jestli si dobře vzpomínám, bylo to proti mé vůli a navzdory tomu, že většina z nás nabádala císaře k opatrnosti! Ale tak dobře, jestli jsou vaši přátelé nevinní, asi jim nebude vadit, když tu loď prostě potopíme ještě dřív, než se posádka vylodí!“ zavrčel Sopouch a úkosem se podíval na oba bojovně naladěné prince. „Nebo snad se vám ani tenhle můj návrh nelíbí?“

„Ale přátelé, no tak, přece se nebudete hádat,“ snažila se znesvářené tábory uklidnit císařovna Oris. „Dokud nebudeme vědět, kdo na té lodi pluje, nebudeme na ni přece útočit! Copak jsme nějací vrazi? Konec konců kde berete tu jistotu, že míří opravdu sem a mají nečestné úmysly!“

„A to máme čekat, až doplují k nám, přijdou sem do paláce a… pak se ukloní a řeknou – mohli byste nám, pěkně prosíme, laskavě přenechat něco zlata a drahého kamení, abychom tak dlouhou cestu nevážili zbytečně?“ posměšně se zeptal nesmiřitelně naladěný Sopouch a několik kolem stojících draků se rozesmálo. „Kdyby se závodníci nezdrželi na pevnině a náhodou je na zpáteční cestě nezahlédli, dávno bychom už všichni spali a oni by se tu před úsvitem vylodili nepozorovaně. A co si myslíte, že by udělali pak, aha! Já jen, že bych se nechtěl dožít toho, aby má vycpaná hlava visela nad krbem v některém z těch jejich hradů!“

„Tak dost,“ řekl důrazně císař, který dosud jen seděl na diamantovém trůnu a mlčky naslouchal. „Vyslechl jsem vaše názory a nerad bych poté, co jsem na vaše naléhání naše hosty nechal takovou dobu v nejistotě, udělal něco, čím bych je navíc ještě urazil. Firfixi, Pancíři, přiveďte je, prosím, mezi nás a vy, Sopouchu, jestli chcete, předestřete jim váš návrh. Konec konců čas utíká a nic lepšího jsme zatím nevymysleli… Alespoň se přesvědčíte o tom, čím jsem si po celou dobu jistý: totiž že oni s celou věcí nemají zhola nic společného!“

 

Jakub, který stál v malém výklenku v rohu komnaty, mávl rukou a okřikl vzrušeně diskutující členy Rady tří.

„Nemůžete být, prosím, chvíli zticha?Tady je docela dobře slyšet, o čem se dohadují v trůnním sále – tedy když neděláte moc veliký rámus.“

Čarodějové jako na povel ztichli a nahrnuli se kolem něj. S očima navrch hlavy naslouchali výměně názorů v Nejvyšší radě císaře Salamandra a nestačili se divit.

„Jakube, proč jste nám neřekl, že máte na zpáteční cestu objednanou loď?“ smířlivě broukl Prásk. „Docela rád bych se s vámi svezl! Sedět zase někomu z těch draků bůhví jak dlouho za krkem, to není nic pro mě!“

Jeho dva kolegové se na něj udiveně otočili a Kuba potichu vysvětloval.

„Přece si nakonec i vy nemyslíte, že s tím máme něco společného! Jestli má ta loď černé plachty, jak jste říkal, může jít o loď Balvana z Hory a s tím rozhodně přátelé nejsme! Navíc on ten koráb ukradl Karolíninu otci a ve Skale ani jiný není!“

Kráp se káravě zamračil a kývl hlavou směrem k Pánu blesků.

„Samozřejmě nikoho z nás by ani nenapadlo obviňovat vás z něčeho nečestného! Ale kdyby přeci jen šlo o vaše známé, snad by nás mohli vzít kousek cesty s sebou! Sovák Arnošt není už nejmladší a jak ho znám, i on by se rád nazpátek svezl!“ 

„Tiše, tiše,“ zašeptal přes rameno Bríza. „Vypadá to, že se nějak nemůžou dohodnout. Být to jen na mě, už bych tu loď dávno poslal ke dnu! Vždyť to říkám! Zrovna teď to někdo navrhl!“

Karolína se naklonila ke Kubovi a zašeptala:

„Jakoubku, mně se to celé nějak nelíbí! Jak se ti piráti mohli dostat až sem? A jsou to vůbec oni? Tak daleko na moře se jakživ nikdo neodvážil!“

„To je právě divné i císařovým rádcům,“ odpověděl jí stejně potichu Kuba. „Zdá se, že Firfix s Pancířem mají hodně práce s tím, aby nás před nimi obhájili. Škoda, že tu nemůžou být Opuncie s Koryfejem!“

„Á, zdá se, že císařovna je proti,“ ušklíbl se nespokojeně pozorně naslouchající Bríza. „To je ale cirátů s nějakou lodí… počkejte…“ zaposlouchal se po chvíli znovu do hlasů přicházejících z dálky. „Zdá se, že sem jdou pro nás… rychle ke dveřím a tvařte se, jako by nic!“

Za několik okamžiků se ozval zvuk vytahované závory a pohoršený Firfixův hlas:

„To už ale přestává všechno! Ten Sopouch je tu nechal zavřít!“

Když však otevřel a uviděl všech pět hostů stát proti sobě, zatvářil se vážně a řekl:

„Pojďte, jeho veličenstvo Salamandr Zlatý vás očekává.“

 

Cesta rozlehlým a téměř prázdným trůnním sálem nebyla zrovna příjemná, ale to ještě nebylo nic proti tomu, když přicházeli k diamantovému trůnu uličkou mezi rádci, kteří je častovali otevřeně nepřátelskými pohledy.  Císař příchozí jednou větou seznámil se Sopouchovým návrhem.

„Tady mí rádci se obávají, že loď, kterou spatřili závodníci na moři, míří na náš ostrov,“ řekl a zabodl pátravý pohled Kubovi do očí. „Navrhují, že nejlepší by bylo ji potopit.“

„A kde berete tu jistotu, veličenstvo,“ odpověděl Jakub stejně jako předtím císařovna, „že tudy neplují jen náhodou? Nebylo by vám líto nevinných životů?“

Sopouch vyjel jako na koni:

„Aha, neříkal jsem vám to? Teď je to jasné – jsou s nimi spolčeni!“

„Klid, Sopouchu,“ usadil ho císař. „K takovému obvinění vám chybí jakýkoli důkaz. Řekněte mi ale, Jakube,“ pokračoval, „máte snad nějaký jiný návrh?“

Než mohl Kuba odpovědět, ozval se Pán deště Kráp.

„A od čeho si myslíte, veličenstvo,“ poznamenal skromně, „že je tu s vámi Rada tří? Ta Rada, která už tolikrát, a to i na této půdě, prokázala své nadpřirozené schopnosti! Výkvět všech čarodějů, nejlepší z nejlepších – ti, kteří vládnou nad počasím!“

Jako na povel vypnuli i Bríza a Prásk dílem břicha a dílem hrudníky, nezdálo se však, že by tak učinili zrovna nejjistěji. Kráp přesto neochvějně pokračoval:

„Pokud přikážete, jsme připraveni vyvolat bouři a přiměřené vlnobití, které ty vetřelce, aniž by si něčeho podezřelého všimli, zažene daleko od břehů Drakonie. Dosáhnete přesně to, co chcete a vyhnete se zbytečnému krveprolití!“

Prásk se zatvářil zklamaně, ale vzhledem k tomu, že se teď na ně upíraly oči všech přítomných, zůstal vyšponovaný i nadále. Přesto však koutkem úst potichu ucedil směrem k Brízovi:

„To jsem zvědavý, jak to chce provést. Po té předvčerejší hostině mi vlnobití nebude dělat právě nejlíp.“

 

Do svítání zbývalo jenom pár hodin. Měsíc mihotavě ozařoval mořskou hladinu. V dálce už bylo možné zahlédnout nejasnou siluetu blížící se lodi.

Osm nejsilnějších draků, kteří v pařátech mezi sebou nesli napnutý velký pruh silného plátna, mířilo do zátoky. Bylo chladno a přihlížejícím stoupala pára od úst. Čarodějové strnule stáli s rukama napřaženýma na nevysokém pahorku nad ostatními. Ačkoli času nebylo nazbyt, stačili se ještě převléknout do dlouhých splývavých hábitů pošitých zlatými hvězdami. Aby byl efekt dokonalý (a hlavně, aby to tolik netáhlo od moře), hořel za každým z nich vysoký oheň.

Draci se s plátnem přiblížili až k neklidné hladině a pak se i s ním na pár dlouhých chvil ponořili… když je přihlížející spatřili znovu, vzlétali pokryti krystalky soli a z křídel jim odlétávaly kapky mořské vody postříbřené měsíčním svitem. S velikou námahou mezi sebou jako přetěžký vak vlekli plátno po okraj naplněné prosakující vodou. Podle pokynů, které dostali od čarodějů, zamířili nad dýmající kužel Hory.

 


 

Pán blesků Prásk, Pán deště Kráp, ani Pán větru Bríza se však za nimi nedívali. S očima zavřenýma a s nadlidským soustředěním (zejména vzhledem k pokročilé hodině a množství laskomin spořádanému v posledních pár dnech) opakovali stále dokola jednu a tutéž mantru:

 

„V ohně kouři volám bouři!“

 

Jak nosiči stoupali výš a vzdalovali se od obecenstva, které po chvíli přestala zkrápět voda z rozměrného plátna, odvážil se Bríza oči otevřít.

„Zatím to vypadá docela dobře,“ pochválil si potichu, zatímco jeho druhové monotónně opakovali mantru. „Podívejte se sami, jsou daleko a do očí vám už nenateče!“

Ačkoli voda plátnem pořád tak trochu prosakovala, bylo jí v provizorním vaku stále dost. Draci stoupali podél úpatí Hory a ve chvíli, kdy se konečně ocitli přímo nad kráterem, vykřikli čarodějové silnými hlasy jako jeden muž:

 

„Dolů s ní, dolů s ní,

ať se hromy rozezní!“

 

Na jejich povel draci upustili plátno a spěšně zamířili z dosahu ohně, jehož probuzení očekávali. Plátno se na jedné straně naklonilo rychleji a voda tudy vytekla jako z převržené mísy přímo do kráteru. Uvolněná látka pomalu plachtila vzduchem a za okamžik zmizela všem z dohledu. Chvíli se nedělo nic... pak ale z hlubin Hory vyrazil proud jisker a ozvalo se vzdálené zahřmění. Čarodějové povzbuzení jeho hlubokým tónem uchopili do rukou po hořícím kusu dřeva a jako by dirigovali neviditelný orchestr, začali planoucími pochodněmi do tmy kreslit ohnivé kruhy.

 

„Vař se, bouře, vař,

ukaž nám svou tvář!“

 

Přihlížející, strženi čarodějným obřadem, začali podupávat do rytmu slov, až se jim půda otřásala pod nohama. Nad okrajem kráteru se pomalu vynořoval rozsáhlý mrak temnější než sama noc.

„To mě podržte,“ hlesl Firfix, „oni snad opravdu umějí řídit počasí!“

Mrak stoupal výš a výš, až zastřel hvězdy a zastínil měsíc, který měl už nazítří dorůst do úplňku. Pán blesků Prásk se spokojeně otočil ke svým druhům:

„Tak do toho, Brízo, foukni, a jestli tam má Kráp dost vody, tak bych to mohl propíchnout.“

Bríza neméně spokojeně přikývl, osedlal nepokojnou vážku a následován Krápem triumfálně usazeným na povrkávajícím sovákovi Arnoštovi, vyrazil vzhůru.  Ačkoli Prásk jako jediný zůstal na zemi nebo snad právě proto, nehodlal se spokojit s pouhou rolí člena vítězného družstva. A tak se stalo, že svůj blesk vypustil o něco dřív, než mohl od svých druhů dostat znamení, jestli je všechno v pořádku.

Jasné světlo ozářilo teď už naprosto oslněné obecenstvo a v mžiku projelo středem temného mračna. Ozval se zvuk jako když se párá peřina a z výšky se na hlavy přihlížejících v náhlém poryvu ledového větru začaly sypat první krystalky sněhu…

 
© www.hicsuntdracones.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma